Synopse

Explikace

Jméno Casanova, stejně jako Don Juan, je synonymem pro dobyvatele ženských srdcí. Dnes, v době běžně přístupných pornofilmů, to ale rozhodně není nejzajímavější úhel pohledu na tuto neobyčejnou, vpravdě „renesanční“ osobnost. Kdyby náš muzikál líčil pouze jeho milostné avantýry, mohla by to být pěkná nuda. My ale chceme v Casanovovi vidět především galantního muže ze staré školy, který ženy nevyužíval pouze pro svou rozkoš, ale spíš jako mecenášky, přímluvkyně, a často dokonce jako zdroj cenných informací, ze kterých těžil jako diplomat a špión. Náš příběh se odehrává na sklonku jeho života, kdy působil jako knihovník na Duchcově. Dopisoval si a „diskutoval“ tam odtud o politice a filosofii s největšími osobnostmi své doby, jakými byli například Votaire, Jean-Jacqus Rousseau, carevna Kateřina Veliká a další. Byl autorem dvaatřiceti knih (dokonce snad i fantastického románu „Cesta do středu Země“, který mu s velkou pravděpodobností „šlohnul“ Jules Verne. Přesto se dokázal proslavit až svojí autobiografií „Historie mého života“, kterou sepsal právě na Duchcově. A tato Casanovova „cesta ke slávě“ je hlavním motivem našeho komediálně laděného muzikálu.

Giacomo Casanova

Giacomo Girolamo Casanova (2. dubna 1725, Benátky – 4. června 1798, Duchcov) byl italský kněz, právník, spisovatel, intrikán, špión, básník, kuchař, alchymista, svobodný zednář, papežský rytíř Zlaté ostruhy a diplomat. Zanechal po sobě všestranné literární dílo (psané převážně ve francouzštině), nicméně je především známý jako dobrodruh a muž, jehož jméno je synonymem pro svůdce. Této pověsti se těší pravděpodobně zásluhou svého nejvýznamnějšího autobiografického díla, „Historie mého života (Storia della mia vita – cca 5.000 stran), v němž autor bez skrupulí popisuje svá četná milostná dobrodružství.

Základní dějová nit

Náš příběh začíná v Benátkách roku 1735. Malý Giacomo Casanova tajně nahlíží do divadelní šatny, kde se převlékají herečky.

Giacomo je jednou ze subret odhalen a za ucho přivlečen do šatny mezi ostatní. Děvčata mají z chlapce legraci, Giacomo jde z ruky do ruky a herečky mu „vysvětlují“ jak se má v takovéto situaci chovat chlap.

Po té Giacomo vyjde na forbínu a svěří se publiku: „Tak takhle jsem oslavil své desáté narozeniny.“

Jsme na zámku Josefa Emanuela Valdštejna v Duchcově. Píše se rok 1786. Stárnoucí Casanova hraje s Valdštejnem karty. Podvádí. Rozčiluje se, že mu kuchař schválně zkazil jeho oblíbené špagety. Vyzývá hraběte, aby kuchaře vyhodil, jinak on, Casanova, odjede do Litoměřic a sbohem Duchcove!

Přichází malý Giacomo, oblečený jako sluha. Přináší koš dříví ke krbu. Glosuje Casanovovo rozčilování. K publiku: „Netušil jsem, že ze mě bude jednou takhle protivný dědek. A to mi je teprve jednašedesát! Mimochodem: Na Duchcově zůstanu celých třináct let. A, jak říkají Angličané, složím tady i příbory.“

Vchází služebná Líza s dopisem. Podiví se: „Co to plácáš, Giacomo, jaké příbory?!“

„Allora!.. Vy Češi tomu, tuším, říkáte bačkory.“

„Tak příbory nebo bačkory?“

„Bačkory. Natáhnu je tady čtvrtého června 1798.“

Malý Giacomo galantně plácne Lízu po zadečku a odchází.

Líza vysekne pukrle před Valdštejnem. Předává mu dopis. Je od jeho sestřenice, hraběnky Karolíny z Bubna. Píše se v něm, že k ní připlula z Ameriky neteř, komtesa Adéla Bullitová, jejíž rodina vlastní solné doly ve Virginii. Karolína i Adéla by rády poznaly onoho zajímavého cizince jménem Casanova, který momentálně přebývá u Valdštejna. Karolína o něm Adéle vyprávěla – zná ho z Valdštejnových dopisů, ale osobně se s ním ještě nesetkala. Obě jsou na Casanovu zvědavé a rády by slyšely vyprávění o jeho neuvěřitelných dobrodružstvích z jeho vlastních úst. Zkrátka se rozhodly, že hraběte Valdštejna navštíví.

Karolína a Adéla přijíždějí na Duchcov společně s ambiciózním správcem Karolínina panství Bednářem. Je to muž středního věku, který by se rád stal pátým manželem své paní. Za tím účelem hodlá zakoupit šlechtický titul, na který už má téměř našetřeno. Je přesvědčen, že až bude skutečným pánem v Doudlebách, jistě se mu podaří rozvernou Karolínu zkrotit. Casanova, jako jeho potenciální sok v hraběnčině přízni – vzhledem ke své pověsti – je mu předem protivný. Jeho neláska bude Casanovou v průběhu dalšího dění vřele opětována.

Na rozdíl od své tety Karolíny, ani krásná Adéla si se stárnoucím světákem kupodivu nepadnou příliš do oka. Stačí výměna několika stále ostřeji formulovaných vět a Casanova v komtese vidí nesnesitelného, pětadvacetiletého spratka, který – ostatně jako většina „dnešních“ mladých lidí - by zlatý věk Evropy končícího osmnáctého století nejraději poslal ke všem čertům, dívku, kterou nezajímá prakticky nic, co bylo, než ona sama přišla na svět, co nemá pražádnou úctu k minulým hodnotám. Hlavně, že střílí z pistole, šermuje a jezdí obkročmo na koni.

Adéla naopak pochopí, že onen vyhlášený svůdník, který údajně prošel ložnicemi stovek dam v řadě zemí Evropy – sama carevna Kateřina Veliká ho, zřejmě z pouhé ženské zvědavosti, pozvala na oběd – je ztělesněná zkamenělina odcházejícího věku, doby, kdy dvorné chování bylo ceněno nadevše a sebeambicióznější, sebevzdělanější žena byla - a to prosím jen v lepším případě! - pouhou ozdobou svého mužského protějšku.

Adéla se svěří se svým dojmem z Casanovy tetičce. Je přítomen, správce Bednář, který s jejím postřehem vřele souhlasí.

Tetička je Casanovou naopak nadšená. Nelení a vyzvoní Adélin názor na Casanovu Valdštějnovi.

Tomu, upřímně řečeno, se Adélin pohled na svět také moc nezamlouvá. Dostane nápad. Vsadí se s Adélou, že bude mít ještě před odjezdem z Duchcova na jeho chráněnce docela jiný názor. Kdo ví, jestli si ho neoblíbí až příliš.

Adéla kontruje, že Casanovu, toho vypelichaného chlípníka, před celou společností veřejně zesměšní. Bude jí zobat z ruky.

Casanova - samozřejmě s Valdštejnovým vědomím - poslouchá za dveřmi. Adélina drzost ho sice pořádně nadzvedla, ale do sázky se mu moc nechce.

„Léta mi tady vyprávíte, jaký že jste to byl borec,“ přesvědčuje ho Valdštejn, „tak teď máte příležitost dokázat, že jste se jenom nevytahoval.“

„To si říkáte přítel?“ zlobí se Casanova. „Vsadil jste na mne jako na koně!“

„Na koně? To bych si nedovolil. Vsadil jsem na vás jako na býka. A to by vám snad mohlo spíš lichotit.“

Hraběnka Karolína má sebou svazeček Valdštejnových dopisů, ve které jí bratranec líčí Casanovova vyprávění. Při večeři požádá Casanovu, aby vyprávěl jak to bylos těmi dvaceti Pařížankami, které pracovaly v jeho tkalcovské dílně. Casanova dvorně odvětí, že by rád, ale něco takového není určeno pro uši mladé dámy jako je Adéla.

Emancipovanou komtesu jeho poznámka vytočí. Prohlásí, že pan de Seingalt je příliš staromódní. Klidně ať vypráví. Ona, Adéla, ví o životě všechno. Těžko jí může něčím, byť zajisté lascivním, pohoršit.

Casanova se zdvořile ukloní. „Jak je ctěná libost!“

Vypráví příběh o dvaceti dvacetiletých dívenkách, které pracovaly v jeho pařížské manufaktuře.

Když vyprávění končí, na Adéle je vidět, že navzdory jejímu předsevzetí ji příběh pohoršil. Svede to na nelidské zacházení s fabričkami a práskne za sebou dveřmi. Casanova vede jedna nula.

Adéla se rozhodne pomstít. Vyzve Casanovu na souboj kordy. Samozřejmě ne s ostrými, ale sportovními zbraněmi. Ukáže mu, jak se šermuje u nich ve Virginii. A jak dobře jí to tatínek naučil.

Tetička Karolína prosí Adélu, aby panu de Seingalt neublížila. A hlavně ho na šermířské planši neuhonila. Musí si uvědomit, že je o nějakých třicet let mladší.

Správce Bednář (kterému Casanova posměšně říká Bedno) naopak soudí, že by tomu vytahovačnému dědkovi komtesa měla dát za vyučenou. Jak? Měla by ho zasáhnout na nejcitlivějším místě. Které má na mysli jí pošeptá.

„Tam ne, to nedovolím!“ děsí se tetička. Adéle to ale připadá jako dobrý nápad.

„Souboji“ přihlíží celá společnost.

Adéla se opravdu pokusí zasáhnout Casanovu mezi nohy, ale ten kvintou zachytí její meč a přiloží si špičku kordu k srdci. „Tam máte mířit, komteso!“ prohlásí.

Vzbudí všeobecný smích a vede dva nula.

Dále už stručněji

Casanova pokračuje ve svých vyprávěních. Měla by být celkem tři nebo čtyři. Druhým je Výuka francouzštiny a její následky, třetím Souboj s Branickým (polský hrabě). Čtvrtým, Útěk z olověných komor.

Ve všech těchto dobrodružstvích ho ztělesňuje Giacomo Girolamo a malý Giacomo glosuje.

Pokračuje i „souboj“ mezi Casanovou a Adélou. Adéla se vkrade do Casanovovy pracovny, probírá se jeho spisy. Mezi „výplody“ svého soka najde i sbírku básní.

S úšklebkem: „Tak on je to taky básník?!“

Těší se, jaké to budou zpozdilé, starosvětské verše, ale ouha. Jedná se o poezii, která kupodivu mluví i k jejímu srdci.

Omluva doktoru Faustovi

Už stokrát jsem ti všechno řekl
A přesto toužím říkat znova
Ach jak se stydí všechna slova
Před párem slz co z očí stekl

Když nejsi se mnou slepě tápu
A tisíc jehel srdce bodá
Ach Fauste odpusť teď už chápu
Za co a proč jsi duši prodal

Adéla je Casanovou přistižena a báseň se mění v píseň – duet.

Duet plynule přejde v terčet se všemi třemi Casanovy, ve kterém komtesa nerada přiznává, že pan de Seingalt byl a je formát.

Návštěva končí. Hrabě Valdštejn si zavolá Adélu a Casanovu. Žádá je, aby mu sami sdělili, jak dopadla sázka.

„A teď mi řekněte, kdo prohrál!“

„Já,“ prohlásí oba soupeři jednohlasně.

Správce Bednář protestuje. Když se pan Casanova přiznal, měl by výhru zaplatit on.

„Pan de Seingalt se přiznal, protože je, gentleman,“ prohlásí hraběnka Karolína. „O vás, milý Bedno, jsem věděla, že jste poněkud nedovtipný, ale netušila jsem, že jste takový buran.“

Dámy odjíždějí. Hraběnka Karolínka se rozplývá nad Casanovou galantností. Musí sem zase co nejdřív přijet. Měli by si s ním a Emanuelem zahrát karty.

Valdštejn ji upozorní, že Casanova v kartách zásadně podvádí.
„Já taky,“ chlubí se Karolína.
„A o co chceš, prosím tě, hrát?“ ptá se Vladštejn.
„Nestarej se!“ ohradí se Karolína. „Zbyly mi ještě Doudleby.“

Dámy odjedou. „Poslechnou, voni to s těma ženskýma doopravdy uměj,“ chválí Casanovu Vladštejn. „Takových zajímavých příběhů, co mi navyprávěli! Co kdyby takhle sepsali paměti? Třeba by byli konečně slavný.“

Napsal jsem dvaatřicet knih o filosofii, vědě, matematice, přírodě… I do fantastického románu jsem se pustil,“ bručí Casanova. „A co? A nic! Ostatně paměti dneska píše kdekdo. A za chvíli po nikom ani pes neštěkne. Paměti! To není nic důstojného, hodného spisovatele mého formátu.“

„Tak co kdyby to nazvali třeba Historie mého života?“ navrhne Valdštejn. „To už by snad bylo důstojnější, nebo ne?“

Paříž o pár let později. Kameloti s předhánějí ve vyvolávání titulků: „Historie mého života trhá rekordy. Sám velký Voltaire označil Giacomo Casanovu za největšího spisovatele evropské oučasnosti.“ atd.

Píše se rok 1997. Jsme opět na zámku v Duchcově. Casanova v noční košili a čepičce leží v posteli zachumlán do kožešin.

Komorná Líza ho budí. „Vstávejte pane Casanovo, venku je už fronta!“
„Kolik je hodin?“ bručí Casanova.
„Na věži odbili jedenáct.“
„Tak proč mě budíte tak brzy?!“ rozčiluje se Casanova. „To nemají ty dámy ani kousek soucitu?“

Vchází hrabě z Valdštejna. „Takovou frontu ženských, jako je venku jsem ještě neviděl. A všechny chtějí vás, mistře. Váš úsměv, vaše podpisy… A to jsme předevčírem zvýšili vstupné. Poslechnou, člověče, voni mi snad začnou vydělávat víc, celé to naše uhlí.“

A je tu velké finále. Tři Casanovové společně s dámami a všemi ostatními protagonisty tančí a zpívají finálovou píseň.

Výroba, webhosting a správa webu: lweb.cz Copyright © 2012-2013, Divadlo PIKL Hluboká nad Vltavou